Zaniklé obce Jilmová a Pohraniční

Jilmová a Pohraniční jsou zaniklé obce, které byly od roku 1950 vedeny jako osady obce Hory Svatého Šebestiána.

Jilmová
Jilmová, dříve Ulmbach, ležela SZ od Hory Svatého Šebestiána na pravém břehu potoka Černá, tvořícího hranici s Německem. Její nadmořská výška se pohybovala kolem 800 m a její katastr měřil 697 ha.

Nejstarší známá písemná zpráva o existenci Jilmové je až z roku 1557 v chomutovském privilegiu, kterým Jan z Veitmile propůjčil svému lesníkovi Kryštofu Wolfovi za prokázané služby kromě jiného i hospodu v Ulmbachu. Obdaroval ji právem vařit a čepovat pivo, péci, porážet dobytek a mít kovárnu, mlít obilí, mít pilu a využívat k pohonu svobodně vodu z potoka. Dále směl za poplatek svobodně pást v lese svůj dobytek.

Dějiny Jilmové však sahají prokazatelně do mnohem dřívější doby, do 13. století. Archeologický výzkum z let 1985 -1989 odkryl na třech lokalitách pozůstatky středověkých skláren z 2. poloviny 13. století. Jde o nejstarší dosud známé sklárny v celém pásmu Krušných hor. Vyrábělo se zde sklo v jemných odstínech zelené a zelenožluté barvy. Jak dlouho se zde ale vyrábělo, se zatím nepodařilo zjistit.

Další zpráva o Jilmové je z roku 1583, kdy Bohuslav Jáchym z Lobkovic a na Hasištejně, pán Chomutova, potvrdil Kryštofu Wolfovi v plném znění veitmilovské privilegium. Navíc mu povolil 3 malé domky pro dřevaře, pracující na tomto odlehlém místě. Wolf ale měl také povinnost pást v případě potřeby 10 kusů panského dobytka.

Tento svobodný statek se všemi svobodami a příslušenstvím koupil v polovině 17. století Jeremiáš Henel, psaný také Hönel nebo Hainl a císař mu ihned statek a hospodu potvrdil. V listině je dále uvedeno, že Umlbach patřil dříve k panství Chomutov a nyní k panství Přísečnice a že ke statku patří mlýn, pila, 3 domky, svobodný rybolov a pastva. Dále se v listině žádá, aby tu bylo postaráno o formany a obchodníky, kteří zde chtějí na své cestě přes Ulmbach do Wolkensteinu přenocovat.

Roku 1686 koupilo tento svobodný statek město Chomutov a byl od té doby spravován z velkostatku Krásná Lípa, patřícího Chomutovu. Roku 1784 měla Jilmová již 13 domů a v 2. polovině 19. století byla půda statku rozprodána mezi zdejší usedlíky.

Klimatické podmínky byly v Jilmové vždy velmi drsné, v zimě bývalo až 4 metry sněhu, v létě zase silné bouřky. Pro zemědělství zde opravdu podmínky nebyly a ani chov dobytka se nevyplácel. Voda byla do vsi přiváděna rourami z pramene, tryskajícího jižně od vsi. Během 18. století se u Jilmové na dole Černý hřebec těžila železná ruda, ale nebyla kvalitní a důl býval často mimo provoz.

Škola byla v Jilmové od roku 1877. Dříve děti chodily do školy v Pohraniční, ale v zimě musel tamní učitel 3x týdně docházet do Jilmové a učit děti v různých domcích. Mnohdy to ani nebylo pro mohutné vánice možné.

Farou patřila Jilmová k Hoře Svatého Šebestiána, kde pro ni byl i hřbitov. Později tam byla pro Jilmovou také pošta, četnická stanice, lékař a lékárna. V Jilmové byl také tzv. nižší celní úřad II. třídy. Vesnice byla velmi špatně přístupná, nejezdil sem autobus a všude se muselo chodit pěšky. Železniční stanice byly vzdáleny přes hodinu chůze, ať už se šlo do Pohraniční nebo do Křimova. Asi 0,5 km severně od obce stál na pokraji lesa na náhonu z potoka Černý mlýn, kde roku 1930 žilo ještě 5 obyvatel.

Roku 1850 se Jilmová stala samostatnou obcí. Odsun obyvatel po válce vesnici vylidnil a i když v září 1945 je zde uváděno 21 Čechů, do pěti let zůstala jen rodina hajného Petržely. Když jeho děti dorostly do školního věku, odstěhoval se i on do Hory Svatého Šebestiána a hájenka stále více chátrala. Dnes je již v desolátním stavu.

zdroj: zanikleobce.cz

Jilmová mapa

Pohled na obec s hájovnou Pohled na obec s hájovnou

obec Jilmová

Více fotografií naleznete ve fotohistorii na našem webu.

Pohraniční
Ves Pohraniční, dříve Reizenhain, ležela těsně u saských hranic, na pravém břehu potoka Černá, nazývaného také Černý potok a německy Pokau. Nadmořská výška byla kolem 760 m. Na protilehlém levém břehu stojí dodnes saský Reitzenhain. Pro naší ves se někdy pro lepší rozlišení používal název Bömisch Reizenhain. Český název se začal používal až po 2. světové válce a byl odvozen z polohy vesnice.

Od Hory Svatého Šebestiána bylo Pohraniční vzdáleno 6 km SSZ směrem a jeho katastr měl 1306 ha. Význam zemědělství zde byl zanedbatelný, tvrdé klimatické podmínky, nadmořská výška a málo úrodná půda poskytovaly jen nejnutnější obživu, hlavním zdrojem byla vždy práce v lese.

Bývalý Reizenhain ležel při staré cestě z Lipska do Prahy a odedávna v něm stávala hospoda, využívaná formany. Podle pověsti to prý byla třináctá hospoda na cestě a všechny se jmenovaly „U kohouta" - proto se té zdejší říkalo Dreizehnhahn a název se přenesl i na vesnici. Báchorka je to sice hezká, ale nepravdivá.

První zpráva o Reizenhainu, tehdy Reizensteinu, je z roku 1401 v listině, kterou Václav IV. přikazoval, kudy má vést cesta na Míšeň. Zdejší přechod zřejmě existoval již dříve a tudy k nám i později vstupovala nepřátelská vojska - ať to bylo za 30leté války nebo za 71eté, nebo v roce 1938, kdy tudy pronikaly bojůvky Freikorpsu a později i okupační německé jednotky. Na konci 2. světové války tudy procházely kolony zbídačených politických vězňů z koncentračních táborů a bylo zde zastřeleno přibližně 1500 dalších vězňů, čekajících na železničních vagónech na osvobození. Snad již naposledy byl takto neblaze využit reizenhainský přechod v roce 1968.

Další zpráva o Reizenhainu je z roku 1457, kdy král Jiří obnovil nařízení krále Václava IV, týkající se zdejšího přechodu.

Území Reizenhainu bývalo od nejstarších dob součástí chomutovského panství. V druhé polovině 16. století zde stál svobodný statek s hospodou, mlýnem a pilou, patřící rodině Goldammrů, která v Chomutově vlastnila známý dům „U dvou medvídků" v Panské ulici. Podle privilegia měl majitel tohoto svobodného statku v Reizenhainu právo vařit i čepovat pivo, porážet dobytek, péci, lovit ryby v potoce a pást dobytek v lese, který patřil Chomutovu. Toto privilegium potvrdil panovník roku 1615 Janu Goldammerovi z Behrenfeldu a roku 1658 Kryštofu Wohlgemutovi z Rosentalu.

Roku 1605 získal Reizenhain Chomutov, který se právě vykoupil z poddanství. Tehdy tam bylo kromě svobodného statku a hospody ještě 11 poddaných. Koncem 17. století město Chomutov koupilo i zdejší svobodný statek a tak celý Reizenhain zůstal součástí chomutovského panství až do roku 1850, kdy se ves osamostatnila a rychtáře nahradil volený starosta. Po celou dobu až do roku 1850 byl Reizenhain spravován z chomutovského statku Krásná Lípa, jak to potvrzuje i Schaller v roce 1784, kdy zde bylo 15 domů.

Stejně jako v 30leté válce tak i v 7leté se v Reizenhainu opět budovaly hraniční záseky, palisády a šance a opět je vojáci, tentokrát Prusové, bořili. Pak nastal relativní klid, vrátili se formani a rozšířila se zde také drobná dřevovýroba, soustružnictví a výroba hraček. Začátek 19. století však přivedl do Reizenhainu znovu vojáky. I když to nebyla nepřátelská vojska, přesto napáchala velké škody. Vojáci, táhnoucí tudy proti Napoleonovi, spálili v obci všechny ploty, stromy a také několik dřevěnic.

Nová železniční trať z Křimova do Hory Svatého Šebestiána a Reizenhainu, daná do provozu roku 1874, zlepšila spojení se světem, zvýšila objem obchodu se Saskem, ale znamenala i zánik povoznictví a řemesel na něm závislých.

I koncem 19. století byla stále hlavním zdrojem obživy zdejšího obyvatelstva práce v lese. Paličkování krajek a výroba posamentů, které nějakou dobu přinášely alespoň trochu peněz do domácností, již úplně přestaly. Určitým zdrojem příjmů se ale stala turistika. Ubytování poskytovaly 3 hostince - největším z nich byl tzv. Malzhaus, rozlehlá budova se sálem. Za 1. republiky zde byly 2 obchody smíšeným zbožím, pekařství, trafika, výrobna suvenýrů a soustružna dřeva. Ubytování ale poskytovala také řada vesničanů.

Jednotřídní škola zde byla již před rokem 1780. V roce 1883 byla postavena nová školní budova a ta stará sloužila pak jako chudobinec.

Od února 1937 zde byla také 1 třída české školy, do které chodily děti i ze saského Reizenhainu, kde pracovalo a žilo několik Čechů na konečné stanici buštěhradské dráhy.

Kostel, poštu, četnickou stanici i lékaře měli obyvatelé v Hoře Svatého Šebestiána. Elektřina byla do vsi zavedena začátkem 20. let ze Saska. Ve 20. letech byl také založen malý hřbitov, na kterém byla postavena hřbitovní kaplička.

Poválečný život tu nebyl lehký, i když až do roku 1954 sem jezdil 3x denně autobus. Ves však ležela těsně na hranici, ohraničené do 60. let drátěnými zátarasy. Provoz přes hraniční přechod časem úplně ustal a také železniční trať byla zrušena. Obec se vylidňovala a v roce 1955 úředně zanikla.

Dnes však již opět projíždí hraničním přechodem tisíce aut a z bývalé vesnice zůstaly jen 4 domy a kaplička, všechno přestavěno na rekreační objekty.

Odsunem německého obyvatelstva se vesnice téměř vylidnila.

zdroj: zanikleobce.cz

Pohled na obec Pohraniční