Jilmová

Jilmová, dříve Ulmbach, ležela SZ od Hory Svatého Šebestiána na pravém břehu potoka Černá, tvořícího hranici s Německem. Její nadmořská výška se pohybovala kolem 800 m a její katastr měřil 697 ha.

Nejstarší známá písemná zpráva o existenci Jilmové je až z roku 1557 v chomutovském privilegiu, kterým Jan z Veitmile propůjčil svému lesníkovi Kryštofu Wolfovi za prokázané služby kromě jiného i hospodu v Ulmbachu. Obdaroval ji právem vařit a čepovat pivo, péci, porážet dobytek a mít kovárnu, mlít obilí, mít pilu a využívat k pohonu svobodně vodu z potoka. Dále směl za poplatek svobodně pást v lese svůj dobytek.

Dějiny Jilmové však sahají prokazatelně do mnohem dřívější doby, do 13. století. Archeologický výzkum z let 1985 -1989 odkryl na třech lokalitách pozůstatky středověkých skláren z 2. poloviny 13. století. Jde o nejstarší dosud známé sklárny v celém pásmu Krušných hor. Vyrábělo se zde sklo v jemných odstínech zelené a zelenožluté barvy. Jak dlouho se zde ale vyrábělo, se zatím nepodařilo zjistit.

Další zpráva o Jilmové je z roku 1583, kdy Bohuslav Jáchym z Lobkovic a na Hasištejně, pán Chomutova, potvrdil Kryštofu Wolfovi v plném znění veitmilovské privilegium. Navíc mu povolil 3 malé domky pro dřevaře, pracující na tomto odlehlém místě. Wolf ale měl také povinnost pást v případě potřeby 10 kusů panského dobytka.

Tento svobodný statek se všemi svobodami a příslušenstvím koupil v polovině 17. století Jeremiáš Henel, psaný také Hönel nebo Hainl a císař mu ihned statek a hospodu potvrdil. V listině je dále uvedeno, že Umlbach patřil dříve k panství Chomutov a nyní k panství Přísečnice a že ke statku patří mlýn, pila, 3 domky, svobodný rybolov a pastva. Dále se v listině žádá, aby tu bylo postaráno o formany a obchodníky, kteří zde chtějí na své cestě přes Ulmbach do Wolkensteinu přenocovat.

Roku 1686 koupilo tento svobodný statek město Chomutov a byl od té doby spravován z velkostatku Krásná Lípa, patřícího Chomutovu. Roku 1784 měla Jilmová již 13 domů a v 2. polovině 19. století byla půda statku rozprodána mezi zdejší usedlíky.

Klimatické podmínky byly v Jilmové vždy velmi drsné, v zimě bývalo až 4 metry sněhu, v létě zase silné bouřky. Pro zemědělství zde opravdu podmínky nebyly a ani chov dobytka se nevyplácel. Voda byla do vsi přiváděna rourami z pramene, tryskajícího jižně od vsi. Během 18. století se u Jilmové na dole Černý hřebec těžila železná ruda, ale nebyla kvalitní a důl býval často mimo provoz.

Škola byla v Jilmové od roku 1877. Dříve děti chodily do školy v Pohraniční, ale v zimě musel tamní učitel 3x týdně docházet do Jilmové a učit děti v různých domcích. Mnohdy to ani nebylo pro mohutné vánice možné.

Farou patřila Jilmová k Hoře Svatého Šebestiána, kde pro ni byl i hřbitov. Později tam byla pro Jilmovou také pošta, četnická stanice, lékař a lékárna. V Jilmové byl také tzv. nižší celní úřad II. třídy. Vesnice byla velmi špatně přístupná, nejezdil sem autobus a všude se muselo chodit pěšky. Železniční stanice byly vzdáleny přes hodinu chůze, ať už se šlo do Pohraniční nebo do Křimova. Asi 0,5 km severně od obce stál na pokraji lesa na náhonu z potoka Černý mlýn, kde roku 1930 žilo ještě 5 obyvatel.

Roku 1850 se Jilmová stala samostatnou obcí. Odsun obyvatel po válce vesnici vylidnil a i když v září 1945 je zde uváděno 21 Čechů, do pěti let zůstala jen rodina hajného Petržely. Když jeho děti dorostly do školního věku, odstěhoval se i on do Hory Svatého Šebestiána a hájenka stále více chátrala. Dnes je již v desolátním stavu.